Jak se z nás stali háčkovací blázni 

04.03.2021

Bylo, nebylo, před dávnými a dávnými časy...

Aneb budu sice učit matematiku, ale nechce se mi to počítat. Ta doba, o které chci psát, je prostě pěkných pár let pryč. V jednom se ve mně ale učitel a starší ségra nezapře - musím Máju trochu opravit v tom, co napsala do minulého článku. A tak jestli znáte Cimrmana, můžeme začít: "Víš, to bylo tak..."


Když jsme byly se ségrou malé, trávily jsme prázdniny často u babičky. Babička i teta pracovaly, tak bylo třeba nás dvě dračice zabavit. Kromě vaření lektvarů pro zahradní kameninovou žábu, hledání pokladu na půdě (s následným taháním obří truhly po žebříku na střechu), zalévání skleníku a vodních bitev (když už se vytáhly ty konve, tak proč je nevyužít, že?) občas přišly na řadu ruční práce. O vyšívání už vám řekla Mája v předchozím článku, ale to nebyla jediná zábava. V té době jsme taky zkusily vzít do ruky jehlice a háček. Mám pocit, že pletení u nás obou mělo stejný osud - nikdy jsme se nedostaly za půlu šály. A dodnes nás ani jednu neláká. Háčkování bylo trochu lepší, jen jsme narážely na problém, že babí háčkuje levou rukou... A tak i to háčkování zůstávalo celkem v pozadí. Přece jen bylo jednodušší vyšít si obrázek na polštář (šití obstarala pak babička).

Změna, alespoň u mě, přišla jedno léto, kdy jsem byla nemocná a nesměla dělat žádné naše obvyklé skopičiny zahrnující lítání všude možně po venku. Doma jsem se nudila, a tak jsem někde vyštrachala vlny a háček a zkoušela jsem si uháčkovat oblečení na svoji panenku Pavlínku. Protože v dosahu nebyl nikdo, kdo by mi to začal, poradil a pomohl, musela jsem experimentovat. Nakonec měla Pavlínka sukni, zástěrku a snad i nějaký světřík přes to. Dodnes nevím, jak se mi to mohlo podařit, když jsem uměla v podstatě jen krátké a dlouhé sloupky a řetízková oka a o přidávání a ubítání jsem téměř nic nevěděla.

A pak byla docela dlouhá pauza. Školních povinností přibývalo, táborů a jiných letních akcí také. Já si zamilovala pastelky, takže kreativní vyžití se často realizovalo spíš nad papírem. Čím jsme byly starší, tím více přicházela ke slovu tvorba různých diplomů, peněž a kartiček do celotáborových her, příprava skautských schůzek a vymýšlení aktivit pro děti. Na ostatní tvoření nebylo moc času. Až do jednoho adventu... Vedla jsem skautskou družinu mladších holčiček a rozhodla jsem se, že každé z nich uháčkuju k Vánocům malého plyšáka. Času bylo málo, schopnosti pár let neoprašované, ale nakonec se mi to s mamky pomocí podařilo stihnout. A to tak může být ta doba, co o ní píše Mája v minulém článku. Začaly jsme objevovat další a další návody. Já jsem si uháčkovala své první dva medvědy. A najednou už jsme háčkovaly všechny - já, Mája, mamka, babička i teta.

František a Klára
František a Klára

Nějakou dobu mi stačilo jen háčkovat nová a nová zvířátka. Postupem času jsem ale pronikla do zákonitostí háčkování natolik, že jsem mohla háčkovat bez návodu. To mě bavilo mnohem více. Dokonce jsem pak pár návodů sama vytvořila. Otevřely si mi tím samozřejmě nové možnosti, protože třeba na velrybu v tu dobu žádný návod nebyl, ale my ji prostě potřebovaly, když se kamarádům měl narodit Jonáš!

A pak už to šlo ráz na ráz. Háčkování má tu výhodu, že když se člověk naučí krátké, dlouhé a polosloupky a řetízkové oko, uháčkuje si cokoliv. Tak jsme si uháčkovaly něco na sebe, prošly érou háčkování síťovek a zakotvily u šátků.


Mějte se MaKa-kově a zase někdy ahoj!

Káťa